Příběh Verunky

O projektu Malá Jóga jsem se dozvěděla z letáčku ve studiu, ve kterém pořádáme lekce jógy pro děti s angličtinou. Poté jsem kontaktovala Hanku Luhanovou, abych o si zjistila více informací.

Dozvěděla jsem se, že lektorem se může stát kvalifikovaný instruktor jógy se specializací na dětskou jógu. Potřebná školení jsem absolvovala přímo v Motole s lékaři z rehabilitačního centra a fyzioterapeuty, kteří přicházejí do styku s onkologicky nemocnými dětmi každý den. Dozvěděli jsme se něco o leukémii jako takové, o tom, jak celý proces léčení a rehabilitace probíhá a také to, jak je důležité s dětmi cvičit hlavně ve fázi konsolidace. Po teoretické části jsme navštívili děti a ukázali si pár cviků. Po tomto školení jsem čekala, až budu kontaktována jako vhodný lektor. To se stalo zanedlouho a já jsem se tak dostala do rodiny Verunky.

První setkání bylo neuvěřitelně pozitivní a neslo se v dobré náladě. Verunka i její sestřička Vendulka byly nedočkavé a chtěly hned cvičit :-) Nejdřív jsme se na sebe naladily, povídaly jsme si o tom, co máme každá ráda, jaká barva nám dělá radost, jaké zvíře máme nejraději a na jakém místě se cítíme dobře. Je to velice podstatné, protože si tímto rozhovorem lektor snadněji získá důvěru dítěte. Poté jsme vyrazily “na výlet”, vystřídaly jsme několik dopravních prostředků (letadlo, loďku, auto, autobus i kolo) a dojely až do tepla, kde svítilo sluníčko, které jsme pozdravily. Namazaly jsme se krémem (třením dlaní) a prohřály se na dece. Jelikož jsme dostaly cestou hlad, připravily jsme si sandwich (natažené nohy a hluboký předklon), při kterém se ale Verunka necítila dobře, a proto jsme cvik uzpůsobily, aby ho zvládla. Poté jsme vyrazily člunem pozorovat delfíny, želvy a chobotnice (přání holčiček). S chobotnicí, která má osm chapadel, nám pomohla maminka, která sem tam na lekci pokukovala. Abychom se stihly vrátit před obědem, cestu “domů” jsme si zkrátily na létajícím koberci.

První lekce trvala skoro hodinu a když jsem poté odcházela, Verunka i její sestřička mě nechtěly pustit a neustále se ptaly, kdy přijdu zase. Po lekci mi maminka ukazovala video, které znázorňuje neuvěřitelnou cestu Verunky. Video bylo určené Verunčiným spolužákům jako vysvětlení, proč Verča celý rok chyběla.

Při dalším setkání jsem vypozorovala drobnou únavu a bělost v obličeji. Verunka tou dobou absolvovala náročné lumbální punkce a navíc její krevní testy nebyly v onen den uspokojivé. Nicméně byla nadšená a plná radosti. V pokojíčku byly nachystané jógové karty i podložky. Nejdříve jsme si zacvičily pár cviků z jógových karet, které Verunka připravila. Poté jsme se vydaly cestovat do vesmíru. Připravila jsem mapu, která zobrazovala naše putování. Nejprve jsme si oblékly skafandr (hluboký předklon v sedě a lukostřelec). Nasadily jsme si helmu tak, že jsme spojily ruce nad hlavou do “kulata” a otáčely jsme se do stran, abychom zjistily, jak nám helma sedí. Poté jsme postavily vesmírnou loď (dvojitá loďka), do které jsme nastoupily. Doprovázeny vesmírnou hudbou jsme se rozletěly do vesmíru (pozice na bříšku, natažené ruce do stran, které představují křídla vesmírné lodi). Domluvily jsme se, že obletíme celý vesmír. Když začala být Verunka unavená, zařadila jsem do lekce relaxaci na zádech, kdy nám sluníčko prohřívalo jednotlivé části těla a lehtala jsem holky paprskem z krepáku. “Domů” jsme se vracely na podložce na zádech, pomalu jsme se přibližovaly zpátky a relaxovaly (uvolnění/napětí/protřepání).

Musím říct, že když jsem poznala Verunku, byla už ve stádiu, kdy byla z nejhoršího venku, proto jsem nemusela tolik dbát na přísná hygienická pravidla a jiné nezbytnosti spojené s počátkem léčby. Nicméně jsem viděla, že některé cviky, které jsou pro ostatní děti naprosto bezproblémové, Verunce nedělají úplně dobře. Celé cvičení s těmito dětmi je hodně o empatii a všímavosti. Lektorům bych doporučila pečlivě rozmýšlet témata, která na lekce budou volit - já jsem například zmínila “leháro” u bazénu, kam Verunka ještě půl roku nemůže a bylo jí to očividně líto. To stejné platí u jídla, některé děti mají nejrůznější diety a při popisování čokoládové fontány nebudou nadšené, z našeho výletu zamáváme mamince a tatínkovi, jen pokud jsme si jisti, že v rodině neprobíhá napjatá situace atd.

Každá minuta s těmito dětmi mi dala ohromně moc a já jsem šťastná a vděčná, že jsem se mohla stát součástí projektu Malá Jóga. Děti, se kterými jsem se měla možnost poznat a zacvičit si s nimi, mě překvapily svou ohromnou sílou, motivací a spontánní radostí. Bylo jedno, jaké cviky jsem s dětmi dělala, vždy jsem se snažila dbát na to, aby se při lekcích co nejvíce smály, uvolnily se a mohly alespoň na chvilku zapomenout na bolest a strach, kterou bezesporu stále pociťují. Všechny děti jsou malí bojovníci, neumíme si představit, čím vším si prošly a stále procházejí. Je to pro ně dlouhatánská cesta, ale já doufám, že i díky projektu Malá Jóga pro ně bude úspěšná a chvílemi i radostná.

Byla bych ráda, kdyby se našlo co nejvíce nadšených a “svítivých” lektorů dětské jógy, kteří by se rádi do projektu zapojili a předávali motivaci, radost a pozitivní energii dětem, které to potřebují. Má to smysl.

 

Zdroj fotografií: Malá Jóga